naše škola

menu

úvodní stránka
historie školy
současnost školy
kontakty
zaměstnanci
dokumenty
organizace šk. roku
kalendář akcí
školní družina
škola očima dětí
KMD
LVK - hory
školní poradenské pracoviště
žákovská samospráva
inkluzivní vzdělávání
a asistence
fotogalerie
napsali o nás
zájmová činnost
soutěže a úspěchy
projekty
rada školy
unie rodičů
perličky
sportoviště při ZŠ
Město Trhový Štěpánov
registr oznámení
napište nám
autor stránek




 

práce žáků - slohové a literární práce


Pohled žáků 9. třídy na slavné citáty
Síla citátu je v tom, že v několika málo slovech, dovede vyjádřit velké a pravdivé myšlenky.
Žáci 9. ročníku reagovali na citát, který si sami zvolili.

,,Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij." John Winston Lennon

Překrásný citát, který ukazuje, kolik toho jde říci v pár větách. Co ale tento citát v sobě ukrývá a na co ukazuje? 
Ukazuje na to, že život dokáže být skvělý, něžný a příjemný, ale umí dát člověku také pořádnou pecku do zad. Říká nám, že až ta rána přijde, nesmíme se z toho zhroutit. Každý má v životě těžké chvíle, které vás dostanou na dno a myslíte si, že žít už nemá smysl. V těchto chvílích si musíte říci, že máte to štěstí, žít na této a plnit si své sny, tak proč sedět v koutě a smutně snít, když můžete vyběhnout ven a konečně žít.

Štěpán Neděla

Ani jsem se nemusela dlouho rozmýšlet, protože citáty mám ráda, a ačkoliv jich znám mnoho, vybrala jsem si tento:
,,We can speak hundreds of languagues, we can be thousands of nationalities... but our hurts beat the same." 
Pronesl ho můj oblíbený herec z filmu Harry Potter - Michael Gambon - představitel Albuse Brumbála. Citát mluví o rovnosti lidí a má pravdu. Záleží snad na tom, jakou barvu pleti máme, Jaké národnosti jsme, nebo jakým jazykem mluvíme? Zda-li máme o deset kilo víc, nebo že nevlastníme vilu s třemi bazény?
Když si tohle čtete, možná si říkáte, že na takových věcech opravdu nezáleží ... ale rozdíly tu budou vždycky.
Někteří lidé by se měli nad sebou zamyslet a uvědomit si, že i ti, kteří nejsou podle jejich představ, mohou mít dobrá srdce.

Monika Vargová

Citátů jsou mraky, některé vtipné, smutné, ale téměř všechny jsou pravdivé. Hledal jsem na internetu dlouho, který by mě zaujal, až jsem konečně našel. 
,,Pokud má se mnou někdo nějaký problém, může si ho nechat. Je to koneckonců jeho problém."
Dnes byl rodičák, máma měla problémy s mými známkami. Myslím si - její problém, až budu chtít, tak se zlepším. Táta má problém s mojí leností - pravdou je, že líný nejsem, jen se mi to nechce dělat. Jeho problém. A mohl bych pokračovat s dědou, babičkou nebo učitelkou. 
Jedno je jasné - já mám svých problémů dost a nemám zájem, aby mi ostatní problémy přidělávali. Pokud budu mít problém, se kterým budu chtít pomoct, tak Vám řeknu! :-)

žák 9. třídy

,,Možná opravdu přijde čas, kdy lev a beránek budou mírumilovně ležet bok po boku, ale já přesto sázím na lva." 
Prohlásil, řekla bych že už dnes zapomenutý, humoristický spisovatel Henry Wheeler Shaw. Už tehdy totiž Henrymu došlo, co se ve světě děje. No, ne? Sami se prosím zamyslete nad dnešní světovou situací...
Dnes to funguje tak, že máme mnoho organizací, které nás chrání. Nikdo netouží po válce, nikdo nechce jaderný konflikt, a tak se většina států dohodla, že uzavře mnoho dohod a státy se spojí. Vypadá to tedy, že všichni jsou v rámci možností spřátelení a různě si pomáhají. toto se nepokouším vyvrátit, ale utvrdit názor Henryho Shawa.
Představte si velké státy jako lvy, co mírumilovně leží bok po boku s malými státy - beránky. Náš stát a mnohé jiné se dají považovat za beránka - malého a zranitelného. Henry moc dobře věděl, že lev nepotřebuje beránka k výpomoci nebo pro svůj prospěch, ale potřebuje se s ním nakrmit.
Asi všichni víme, že pokud nastane problém, tak by každý z nás vsadil na lva, než na malého beránka. Válku s Ruskem nebo jinou velmocí bychom nevyhráli. Žijeme sice ve spojenectví, ale dá se mu věřit?

Adéla Vilímovská

Slohové práce žáků 7. třídy
Žáci 7. třídy dostali při hodině Čj stejný začátek příběhu a měli za úkol vymyslet zápletku a příběh dokončit. Podívejte se, vážení čtenáři, jak se jim to povedlo.

Jednou, když už se stmívalo, pustili jsme si s bratrem televizi. Byli jsme sami doma, ale to nám vůbec nevadilo. 
Vtom se ozvala rána. Pořádně jsme se oba lekli, nikdo jiný už v domě nebyl. Jenže najednou se ozvaly tiché kroky. Oba jsme ztuhli a zuby nám cvakaly strachem. Opakovalo se to ještě několikrát…

Strach
Andrea Stupková
Kroky stále sílily. Zhasla jsem světlo a vypnula televizi. V kuchyni se rozsvítilo a my jsme viděli stín za dveřmi.
Rodiče to být nemohli, byli přece na plese a měli se vrátit až o půlnoci. Napadlo nás, že zloději to také být nemohou – ti by nerozsvěceli. Tak kdo?
Opatrně jsme se vyplížili z obývacího pokoje a slyšeli hlasy. Než jsem se rozkoukala, Péťa začal křičet: „Mamí!“ Běžel do kuchyně, kde byli naši rodiče, kteří se vrátili z plesu dříve a takhle nás vylekali.
Byla jsem moc vyděšená a ani na chvíli jsem neusnula. Pořád jsem slyšela nějaké zvuky. Přemýšlela jsem nad tím, co bychom s Péťou dělali, kdyby to byli opravdoví zloději. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale nepříjemný zážitek to byl.

Pes strašidlo
Jiří Šindelář
Vtom se ozvalo vrznutí dveří. Nevěděli jsme, co dělat a tak jsme raději utekli oknem.
Utíkali jsme do lesa co nejdál od domu. Zaběhli jsme hluboko do lesa, kde jsme se celí udýchaní po chvíli zastavili. Snažili jsme se najít cestu z lesa, ale byla tma a nic jsme neviděli. Po chvíli zoufání jsme slyšeli auto. Šli jsme za tím zvukem a narazili jsme na silnici.
Netrvalo dlouho a jelo další auto. Neváhal jsem a začal stopovat. Auto zastavilo. Uvnitř seděl starý a velice příjemný pán. Ptali jsme se ho, jestli by nás nesvezl. Trochu se divil, proč běháme potmě venku. Vyprávěli jsme mu o tom, co nás vyděsilo.
Když nás odvezl před dům, rozloučil se a odjel. Teprve teď nám došlo, že nechat se svézt cizím člověkem mohlo být ještě mnohem nebezpečnější, než kroky v našem domě.
Po chvíli čekání před naším domem jsem se i přes velký strach rozhodli jít ho prozkoumat. Dveře byly otevřené. Vešli jsme dovnitř - všechno bylo na svém místě, jen z obýváku byly slyšet jakési zvuky. Opatrně jsme nakoukli dovnitř …
Uprostřed obýváku ležel pes našeho souseda, který si sem nanosil veškeré potraviny, na které v kuchyni dosáhl. Vzpomněl jsem si, že jsme zřejmě nedovřeli dveře a pes tak mohl bez problémů vniknout dovnitř a připravit si hody.
Nakonec jsme se s ním pomazlili a vše řádně uklidili, aby rodiče nic nepoznali. Nezvaného hosta jsme odvedli domů a byli jsme rádi, že vše dobře dopadlo. Naše noční dobrodružství zůstalo utajeno.

Lednice 
Marie Ralbovská
Pořád se to blížilo - čím dál víc, bylo to pořád hlasitější a strašidelnější!!!!!!!!! Zkoušeli jsme volat mamince a tatínkovi, ale nezvedali telefon.
Rozhodli jsme se jít celou věc prozkoumat, i když jsme se hrozně báli. Rozhlíželi jsme se, odkud ty zvuky vycházejí. V kuchyni to bylo nejsilnější. Najednou začalo hodně pršet a byla hrozná bouřka. U sousedů začal štěkat pes… opravdu jako v hororu. Najednou byla všude tma a v celém domě vypadla elektřina. Ale co se nestalo – ty hrozné zvuky přestaly!
Asi za dvě hodiny přijeli rodiče. Všechno jsme jim vyprávěli. Tatínek šel nahodit pojistky. Okamžitě ty hrozné zvuky začaly znovu!
Maminka se šla podívat do kuchyně a rozesmála se na celé kolo. Tak příšerně nás vylekala naše stará lednice, která už vydávala různé a poněkud hrůzostrašné zvuky. Maminka prohlásila, že to je dobrý důvod k tomu, abychom si konečně koupili novou. 

Zbytečné obavy
Matěj Kořínek
Docela jsme se báli, ale i přesto jsme se šli podívat, co se to děje. Vyšli jsme ven, nic jsme neviděli. Kroky se ozvaly znovu. Blížily se čím dál víc a víc. Taky jsme se více a více báli. Říkali jsme si, že to bude třeba naše kočka nebo pes. Otevřely se dveře a ozvalo se.
„Haló, je někdo doma?“
A mně hned došlo, že to je babička s dědou. Naše obavy nebyly na místě. Druhý den jsem na lednici našel dopis, že přijedou babička z dědou, aby nás pohlídali. 
Škoda, že jsme ten dopis nenašli hned, aspoň bychom se nemuseli bát. Ale na druhou stranu - bylo to celkem dobrodružství.
Po obědě přijeli rodiče. Dostali jsme plno dárků na oplátku za to, kolik strachu jsem prožili předešlého večera.

Nezvaný host
Natálie Červeňáková
Snažili jsme se zůstat v klidu a dál sledovat napínavý seriál v televizi. Vtom se rána ozvala znovu. S vyděšenými výrazy jsme se na sebe podívali a rozhodli jsme se, že se podíváme, co ty rány znamenají.
Vypadalo to, že zvuky přicházejí shora z půdy. Bratr se rozhodl, že se půjde na půdu podívat a já mu budu krýt záda. Pomalu stoupá po schodech, znovu rána, čím dál více a hlasitěji. Přesto bratr pokračoval dál po schodech. Já jsem celá rozklepaná čekala, co se bude dít.
Pomalu otvírá dveře a snaží se na půdě rozsvítit, ale žárovka jako obvykle nesvítí. Musím se vrátit pro baterku. Podávám mu ji. Rozhlíží se po půdě, ale kromě staré skříně není vůbec nic vidět. Přesto bratra nebojácnost neopouští a vydává se dál hledat, co způsobilo ten rámus. Najednou se mihne stín – a už kolem nás pobíhá kočka, která se nejspíš ztratila sousedům.
Je nám jasné, že ten rámus způsobila ona, když při svém průzkumu naší půdy shodila hrábě, které dosud nečinně stály opřené o starou skříň.
Oba jsme si oddychli. Báli jsme se zbytečně. Ztracenou kočku jsme vrátili sousedům.

Jaro
Martina Čiháková, Jonáš Hromas

Sluníčko vychází,
zima už mu překáží.
Broučci vylézají z nor,
zima už odchází do hor.
Sluníčko už svítí, 
na louce kvete kvítí.

Ptáčci si hledají noty
a my už leštíme boty.
Velikonoce se blíží,
bereme si vajíčka ze spíží.
Pleteme si pomlázky,
budeme chodit na procházky.

Na jaře
Kristýna Mendová, Hana Hospergrová

Slunce květy probudí do krajin a strání
ptáci hlasy naladí, zpívají už od svítání.

Slunce stromům listy dává,
jaro už se přivolává,
broučkům cesty otevírá.

Kočička a pejsek
Hana Hospergrová

Jednou žila holčička Anička a měla pejska Sama a kočičku Ťapku. Žila společně s maminkou a tatínkem. Jednou měla Anička prázdniny, tak se společně s rodiči vypravili do přírody. Jenomže to ještě nevěděli, že Ťapka se Samem jeli s nimi. Potom, když vybalovali, zjistili, že si něco zapomněli doma. Ale pejsek a kočička vylezli na střechu. Nakonec všechno dobře dopadlo. Vrátili se v pořádku a šli spát.

O Andulce a jejím ptáčkovi Sofii
Kristýna Mendová

Andulka je malá holčička. Jednou šla s tatínkem po ulici a našla zraněného ptáčka. Vzala si ho domů a starala se o něj. Dala mu jméno Sofie. Andulka měla radost, že se jí Sofinka uzdravila. Měla ještě jedno zvířátko. Byl to hodně líný křeček, a proto mu dala jméno Lenouš. S Lenoušem se nedalo moc hrát, jedině tak krmit. Proto si hrála víc se Sofinkou. Šla ji ukázat i do školy. Sofinka byla ráda, že se jí Andulka zastala.

Pět štěňat
Barbora Kopecká a Tereza Vladyková

Jednou se vydalo pět štěňat do světa. Každé mělo s sebou svoji oblíbenou věc. Nejdříve šla přes potok. Došla až do ZOO. Lidé si mysleli, že tam patří a zavolali ředitele ZOO. Ředitel je zavřel do klece. Potom si štěňata vzpomněla, že jeden z nich má kouzelnou věc. Všichni si přáli dostat se ven. Rychle utíkali, došli na statek a tam žili.

Můj kouzelný prsten
Jakub Menda

Jednoho dne po obědě jsem šel na půdu. Objevil jsem tam starou truhlu, ve které byla spousta věcí po mém prapradědovi. Celý den jsem si je prohlížel a četl. Navečer jsem zde úplně vespod našel malou dřevěnou bedýnku. V ní byl papír a ubrousek, ve kterém byl zabalený prsten. Na papíře bylo napsáno: „Jestli toto čtete, tak už jsem dávno mrtvý, ale nechal jsem vám tady kouzelný prsten, který se nesmí dostat do špatných rukou. Tento prsten patří mým potomkům. Opatrujte ho jako oko v hlavě. Váš děda Ferdinand Augustus.“ Když jsem to dočetl, přišla na půdu maminka, a řekla mi, že je večeře. Rychle jsem uklidil bedýnku s prstenem a s dopisem zpátky do truhly a šel jsem na večeři. Po večeři jsem se vrátil pro bedýnku a odnesl jsem si ji do svého pokoje. Tam jsem zkoumal prsten, jak vypadá a funguje. Pak jsem si ho nasadil na prst a řekl jsem: „Přeju si vědět, jak vypadal můj prapraděda Ferdinand Augustus.“ Prsten se zablýskal a přede mnou se objevil starý pán. Ten pán byl můj prapraděda Ferdinand. Nejdřív jsem nemohl uvěřit svým očím, ale byl to opravdu on. Zeptal jsem se ho, co prsten všechno umí. Dědeček mi řekl: „Tento prsten splní každému mému potomkovi tři přání.“ Když to dořekl, tak zmizel. Moje druhé přání bylo, abychom byli všichni zdraví a třetí přání bylo, aby se všichni měli rádi.
Druhý den jsem prsten zase uklidil tam, kde byl předtím a nikomu jsem o tom dodnes neřekl.

Zimní krajina
Lucie Petrásková

Už jen pohled z okna na čerstvou zimu mě vytáhl ven a já se vydala na ranní procházku zimní krajinou.
Jen co jsem vyšla ze dveří, nádech zimy mě pohltil. Bylo ráno a všechno se teprve probouzelo do rána chladné vládkyně. Bílé princezny, které mi dopadaly na obličej, byly studené, ale zároveň osvěžující. Pode mnou křupal čerstvě napadaný sníh. Domy okolo mě se přikryly bílou peřinou a komíny si nasadily nadýchané čepice. Cesta, která vedla do velkého lesa, byla posázena jehličnatými stromy, které vyměnily svůj zelený kabát za bílý. Dostala jsem se k dlouhé stezce do neznáma, kde byly vidět nekonečné kresby od bruslí. Uprostřed pole byl starý strom, jehož větve si navlékly bílé rukavice. Na obloze pluly nebeské lodě, které kryly celou modrou plochu. Okolní svět byl lesklý jako diamant, protože slunce se odráželo od sněhu.
Ohnivý kotouč se dostal do poledního času a já se vydala domů.

Učitel
Karel Matzner

Ve škole trávím většinu dne. Proto mě napadá otázka, jaký učitel by měl být ideální učitel?
Myslím si, že by měl být vzdělaný, aby nás něco naučil. Měl by umět jednat s lidmi. Je pro mě důležité, aby byl spravedlivý, vtipný, otevřený, tolerantní, vstřícný a aby se nepřetvařoval. 
Je toto vše možné najít u jednoho člověka? Domnívám se, že zcela ojediněle. Být ideálním učitelem nemůže být každý. Umění učit je dar, učitelství je poslání, ne jen povolání.

Základka
Petr Dušek

Jako by to bylo před týdnem, co jsme byli ve školce. Bylo to skvělé, i když tehdy se mi zdálo, že je to strašné. Dnes nevím proč, ale do školky se mi nechtělo chodit. Nejvíce jsem se bál čertů a Mikuláše. Dnes už se tomu jen směji. 
Dny míjely a já jsem měl jít k zápisu do první třídy. Do školy mě přijali. Měl jsem z toho vlastně docela radost především proto, že jsme dostali takového hezkého papírového pejska. Čekala na nás hodná paní učitelka a vůbec to všechno bylo takové zvláštní. V první třídě jsme spolu zpívali písničky a paní učitelka nám o všech písmenkách vyprávěla pohádky. Učili jsme se hlásit, sedět na své židličce a držet tužku. Začínali číst ze slabikáře věty jako třeba: „Máma mele maso“ a museli jsme pod slovy dělat obloučky. Na ty časy rád vzpomínám a rád bych se tam vrátil. 
Teď už to ale není jako dřív, máme za sebe stále větší zodpovědnost a rodiče už nás nevodí za ručičku. První stupeň minul jako voda a my jsme už skoro osmáci. Za chvíli se rozloučíme a rozejdeme na střední školy. Myslím, že nám základka zatím hodně dala. Až ji jednou opustíme, budeme na ni určitě v dobrém vzpomínat.

Podzimní krajina - líčení
Daniel Kratochvíl

Procházím se zamlženou podzimní krajinou. Dlouhá silnice, končící v nedohlednu, je z obou stran obklopena stromy, které se halí do mlžného pláště. Slunce je schováno za hustými mraky. I přes můj teplý svetr mi proniká chlad až do morku kostí. Můj přítel, stále mlčenlivý, se stejně jako já kochá pohledem na strnulé a zkroucené paže stromů, klonících se nad upravenou silnicí, po které se procházíme. Kolem nás se nic nepohne. Mlha je tak hustá, že vidíme kapky vody všude kolem sebe. Při pohledu na občasně padající listy si vzpomenu na to, že nic není věčné a všechno má svůj čas. Domy schované pod příkrovem husté ranní mlhy se nevinně krčí za stromy, kolem kterých právě procházíme. Není vidět dál než na deset metrů. Ani to nám ovšem nevadí. V bílé mlze dobře rozeznáváme auto černé barvy, řítící se proti nám. Je to zvláštní pocit slyšet něco tak hlasitého po dlouhém tichu.
Dospěli jsme k názoru, že je čas vrátit se domů. Prošli jsme známou brankou nad silnicí mezi dvěma stromy, po stranách tvořenou dvěma kamennými lvy. Nahoře je zkroucena do neobvyklých tvarů, působících na mne zvláštním nepopsatelným dojmem. Dotkl jsem se kovu. Kapky stékající po železných tyčích byly ledově chladné. Branka byla o to podivnější, že kromě různých tvarů, které vytvářely tyče, byla porostlá břečťanem a já si užíval pohledu na kapky odkapávající z listů, tekoucí dále po tyčích a padající na zem.
Popošli jsme pár metrů a před námi se rýsovalo město. Na náměstí jsem se rozloučil a vyrazil k domovu. Ten byl jako vždy příjemně vytopen. Při snídani, skládající se z teplého čaje, jsem pohlédl z okna a zalitoval, že nejsem venku.
Ač jsem já i můj společník nepromluvili ani slovo, ta procházka stála za to a někdy je lepší jedna dobrá myšlenka než tisíc slov.


Bránit se není radno
Daniel Kratochvíl

Jako teplý jarní potok, 
jak rozkvetlá letní louka,
když mine se s rokem rok,
chlapec na dívku jen kouká.

On na ni, ona naň,
nemůžeš padat, vstaň, jen vstaň!

Vstaň jak slunce z jitra,
když hledí z červánků.
Tvá láska nechť vře z nitra,
já přeji štěstí Tvým líbánkům.

Tvůj život nechť je lásky pln
a čisté je Tvé svědomí,
jak hladký útes čnící z vln,
jak milé jarní údolí.

Ať zářný, čirý drahokam
zrcadlí Tvé srdce,
plno lásky jen a žádný klam,
ať slova tvá zní měkce.

Přeji Tobě, sobě, druhým,
nevzdávej se jen tak snadno,
láska je věc neodbytná,
bránit se jí není radno.


Špatné spaní
Marek Štolle

Neustále nemám spaní.
Stále se mi sen zlý zdá.
Však hudba, kterou v srdci slyším,
ta mi hodně pomáhá.

Noční můry, strach a starost,
to se ve mně prohání.
Venku vidím černý porost.
Kdy už přijde svítání?

Svítání už dorazilo,
vidím již sluneční zář.
Snad se mi v duši ulevilo,
ale stejně jsem se třás.

Pak sedl jsem si ke klavíru 
a ladnou hudbu začal hrát.
Já zavřel oči - chvíle klidu,
ten strach jsem toužil překonat.

Na mě klid se uvalil
zas na světě já byl jsem rád.
A tak jsem si uvědomil,
že mi hudba pomáhá.

Snad je to vše velký omyl
a už není proč se bát!
Ten strach se ve mně přes den zlomil,
snad v noci budu klidně spát.


Školní
Marek Štolle

Zrovna se tu NJ učím.
Dostat pětku? Ich möchte nicht!!
Doufám, že test nepokazím.
Můžu říct jen hoffentlich.

Je to těžké psát zde báseň
a zároveň se učiti.
Veliká je moje kázeň,
musím umět jazyky.

Učitel už bere testy
a začíná je studovat.
Mám tam snad nějaké resty?
Není pozdě bědovat?


Dopis Ježíškovi
Nikola Zavadilová

Milý Ježíšku,
jelikož se blíží Vánoce, chtěla bych, aby můj dárek byl nezapomenutelný a zajímavý. Proto Tě žádám, aby se mi splnilo toto přání. Chtěla bych se podívat do roku 1933, protože v tomto roce se narodila moje prababička a ta doba mě velice zajímá. 
Chtěla bych vidět tu dobu, kdy po Václavském náměstí jezdívaly tramvaje, metro ještě neexistovalo a lidé měli úplně jiný životní styl. Také se mi líbí, jaké lidé nosívali účesy a oblečení. Ženy a muži byli oproti naší době více zdvořilejší a jejich chování bylo na úrovni. Kdybych se v té době ocitla, byla bych moc ráda. V rádiu bych si poslechla Voskovce a Wericha nebo jinou hudbu té doby. Oblékla bych si šaty a šla se podívat do biografu nebo třeba do cukrárny na kávu a zákusek. Poslechla si historky z první světové války, projela celou tramvajovou trasu nebo bych se jen prošla Prahou. Možná by mě jen zamrzela tehdejší krize, ale na lístky do divadla by mi určitě zbylo.
Tohle přání by mi udělalo radost určitě větší než mikina, triko nebo třeba kalhoty pod stromečkem. Byl by to krásný a nezapomenutelný zážitek a dárek.

Dopis Ježíškovi
Kateřina Hrdličková

Milý Ježíšku,
blíží se Vánoce a já bych si přála vrátit čas. Proč? Protože bych ve svém životě chtěla změnit spoustu věcí.
Třeba teď se mi stal úraz ruky při pádu z koně. Bolest byla strašná, ale největší bolest byla ta, že nemohu jezdit. Pád z koně byla hlavně moje chyba, ne chyba koně, proto by se na něj neměl nikdo zlobit. Ráda bych vrátila čas, abych si dala větší pozor a tento úraz se mi nestal.
Dále bych si přála talent pro jízdu na koni, a to ve sportu nazývaném Parkur. Ráda bych skákala na závodech a dostala se na stupeň obtížnosti "T", tedy na absolutní špičku. Chtěla bych s koňmi cestovat po světě po různých závodech. Také bych mohla reprezentovat ČR na olympiádě.
Mým největším přáním ale je, aby se moje maminka vyléčila z nemoci, kterou má. Nebo alespoň aby lékaři přišli na to, o jakou nemoc se jedná a mohli začít léčbu. Také bych si přála, aby se jí vyléčila ta artróza kloubů, aby se mnou mohla jezdit na koni a nic jí nebolelo.
Vím, že tato přání jsou asi nesplnitelná, ale je to pro mě důležité.

Dopis Ježíškovi
Kateřina Čermáková

Milý Ježíšku,
dneska bych Ti chtěla napsat, co bych si přála k Vánocům, ale je to hrozně těžké něco vymyslet, když už skoro všechno mám.
Co bych si opravdu přála je, aby celá naše rodina byla zdravá. Vím, možná se Ti to bude zdát divné, ale pro mě je to hodně důležité, protože v naší rodině jako by se nemoci dědily z generace na generaci. Jestli mi tohle splníš, budu Ti moc vděčná. Ale teď změním téma.
Co bych si ještě mohla přát? Možná moji prababičku, která mi před dvěma lety zemřela a mně se po ní moc stýská. Vím, že je to nemožné, ale přání je to hezké, ne?
Určitě bych si také přála, aby se naše třída často scházela. Sice teď chodíme spolu do školy, ale jelikož jsme v deváté třídě, tak bych si přála, abychom byli kamarádi navěky.
Tyto dárky jsou sice nehmotné, ale pro mě jsou důležitější, než kdybych dostala několik drahých dárků.

Popis pokojíčku
Vojtěch Jeřábek

Můj pokojíček se nachází v podkroví rodinného domu. Obývám ho sám. Stěny pokoje jsou natřeny žlutou, modrou a červenou barvou. Ve dvou stěnách jsou umístěna okna, které zdobí oranžovobílé záclony. Z jižního okna je krásný výhled na Javornickou hůru. Z východního pozoruji Štěpánov. Pod jižním oknem stojí rohový psací stůl a modrá židle. Vedle stolu je skříňka, do níž si ukládám knihy, učebnice, elektroniku a ostatní věci. Za ní je postel, ve které trávím nejvíce času. Součástí postele je úložný prostor, kde mám uložené stavebnice a společenské hry. Postel zdobí deka s formulí. Mezi postelí a východním oknem si povšimneme malého stolku s budíkem a rozečtenou knihou. Stěnu mezi oknem a dveřmi vyplňuje velká šatní skříň s malou skříňkou na ukládání oblečení.
U stropu visí lustr ve tvaru letadla. Nad postelí a nad stolem jsou umístěna bodová světla. Ke stropu nad postelí je zavěšena dřevěná police. Podlahu pokrývá béžový koberec a před postelí leží kožešina. U okna, ve velkém hnědém květináči, stojí palma.
Můj pokoj zdobí vystavené modely aut a motorek. Také zde nechybí CD přehrávač, knihy, glóbus a fotografie. V pokoji najdeme i sbírku turistických známek.
Svůj pokoj mám rád, i když v něm mám občas nepořádek.

Hajného sen – popis obrazu
David Ryšavý

Na kolorované perokresbě zobrazil Josef Lada hajného, který usnul v lese. Hajný sedí opřený o statný smrk, má roztažené nohy, zkřížené ruce a zavřené oči. Na sobě má typické oblečení do lesa – vysoké boty, zelené kalhoty a hnědozelené zdobené sako. Jeho tvář zdobí mohutný plnovous, hlava je holá. 
Zvířátka využila jeho spánku ke svým rejům. Zvědavá liška hledá v odložené brašně něco dobrého a straka jí nabízí svoji žížalu. O ni však liška nemá zájem, neboť právě objevila buřty. Zajíci si začali zkoušet hajného oblečení. Jeden si nasazuje klobouk, druhý láká ježka do hajného holiny, kterou mu ve spánku sebral. Třetí zajíc zkouší, jestli je puška nabitá. Tohle všechno se vůbec nelíbí tetřevovi. Jen jezevec je spokojený, neboť mu z hajného lahve chutná. Někteří však nenechají hajného v klidu odpočívat. Strakapoud ho klove do ucha, veverka ho zlomyslně lechtá na pleši, bažant mu vytahuje kapesník z kapsy. Zlodějka straka mu ukradla zlaté hodinky a rychle s nimi letí do hnízda. Statný divočák sedí opřený o vedlejší listnáč a napodobuje spícího. Tomu všemu tiše přihlíží moudrá sova a v klidu si pobafává z hajného dýmky. Zpoza stromu přihlíží laň tomu, jak její partner ošklivě nabral na parohy hajného psa.
Děj celého obrazu je zasazen do lesa, proto na něm převládají nejrůznější odstíny zelené barvy, tu střídají odstíny hnědé. Celý obraz působí velice klidným a přívětivým dojmem.


Vánoce u nás doma - v Africe
Jitka Vávrová

„Tohle bude můj poslední dnešní pacient,“ řekl jsem si asi tou dobou, kdy moje rodina v Česku usedala k prostřenému stolu. Ošetřil jsem malého kloučka. Na patě měl kousnutí, asi od pavouka. Ránu jsem mu zalepil, dal mu pamlsek a odvedl ho zpátky k příbytku jeho rodiny. Jestli se dá polorozpadlá chatrč vůbec takhle vzletně nazývat. Asi nevydržela poslední období dešťů.
Copak si asi pro Štědrý večer doma připravili? Pochybuji, že by Eva dokázala zabít kapra, takže mají určitě kuřecí řízky. Ale dělá výborný bramborový salát. Ach jo. Kdoví, jestli teď netráví Vánoce s někým jiným? Třeba s kolegou z kanceláře, co se kolem ní vždycky motal. Jestli je doma u rodičů, tak to jí doopravdy nezávidím. Tchýně se chová jako příšerná babizna a její rybí polévka stojí leda tak za starou belu.
Šel jsem tam, kde stojí můj nový „domov“. Malý, skromný domeček, který přijeli kluci postavit. Slouží jako škola, ale my tam přespáváme. Na střeše poklidně vlaje česká vlajka. Vcházím dovnitř a koukám s otevřenou pusou. Celá naše parta zdobí stromeček, holky vyrábějí s malými dětmi papírové vločky ze starých novin a příruček pro přežití ve volné přírodě. „No tak, nestůj tady, vem kytaru a zpívej!“ Zkoušel jsem kytaru naladit, ale moc to nešlo. Přesto jsem se postavil pod ozdobenou palmu a chystal se zahrát nějakou koledu.
Vtom přišel náš černý, usměvavý kuchař a s otřesným přízvukem říká: „Šťastné a veselé Vánoče!“ A na učitelský stůl pokládá misku s něčím, co jen velmi vzdáleně připomíná štědrovečerní večeři. „No to si snad dělá legraci?“ řekli jsme si mezi sebou. Aby nebylo vidět naše zklamání, dál jsme se smáli a začali zpívat: „Štědrej večer nastal,…“

Kapr
Dagmar Charvátová

Když jsem žil ještě v rybníce, hodně jsem s bratry a sestřičkami, někdy i s taťkou a mamkou, dováděl v rákosí, honili jsme se mezi lekníny nebo se schovávali v rákosí. Také jsem jako jediný z celé rodiny uměl hýbat žábrami tak, až se kolem mě dělaly vlny. Jenže tomu je teď konec. Místo toho si plavu ve vaně, není se kam schovat a žábrami už asi taky nikoho neoslním. Ach, jo!
Malý Vašek se na mě kouká, jako bych mu něco udělal a tatínek schovává za zády paličku, aby mě mohl zneškodnit. Taky huňatá černá kočka si jde přihřát svoji polívčičku, strká packu s drápky až ke mně, uff, to bylo u fous!
„Synku, už je čas,“ říká tatínek. Vašíkovi se zalily oči slzami a já si mumlám „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.“ „Tatíí, ne, podívej se, jaké má oči! Řízky jsou přece taky dobrý!“ Udělal jsem ty nesmutnější kapří oči, jaké si jen umíte představit, a ono to snad zabralo! Tatínek spustil paličku, Vašík se rozzářil jako sluníčko a já jsem se přestal modlit. 
Náhle jsem se ocitl v modrém kbelíku, vesele mrskal ocasem a mrkal na Vašíka, jak to jen my kapři umíme. Došli jsme až k rybníku a hurá! Najednou jsem měl kolem sebe tolik vody a tolik kapřích i jiných kamarádů, že jsem byl šťastný jako blecha (vlastně kapr). Tyhle Vánoce jsem přežil…

Naše třída v roce 2025
Marek Štolle

Píše se rok 2025. V Spolkovém domě se koná setkání žáků, kteří chodili do 9. třídy v roce 2013. Je tu plno lidí, krásná výzdoba, občerstvení zdarma a velký prostor pro diskotéku.
Pan učitel Vrbický pronesl pár slov na uvítanou a čerstvá důchodkyně paní učitelka Podhadská přidala pár vzpomínek na naše školní léta. Paní ředitelka nás přivítala a neudržela slzy. Potom začala potichu hrát příjemná hudba a všichni se rozešli prohodit pár slov s bývalými spolužáky.
„Ahoj, Marku“, ozvalo se za mými zády. Byl to Kuba, který mi vyprávěl o své práci. Vystudoval žurnalistiku a stal se novinářem bulvárního deníku Hrom. Také mi hned ukázal fotografii svých dvou malých rošťáků. Za chvíli se k nám připojila Markéta. Poznal jsem ji okamžitě, protože učí děti v Mateřské školce v Hulicích. Vychovává svou tříletou dceru Markétu a dvouměsíční Aničku.
Zaslechly nás dvě mladé dámy. Současná prezidentka, já ji znám jako Kačku a její přítelkyně, topmodelka shodou okolností také Kačka. Ty dvě spolu kamarádí už od školy. Je neuvěřitelné, kam to obě dotáhly a že jim jejich přátelství vydrželo! „Pánové, zapomeňte na chvíli na děti, teď je hlídají naši manželé, a pojďte se bavit!“ Přikývli jsme na souhlas, zvedli se a šli tančit.
Nevydrželo nám to dlouho, protože se ve dveřích náhle objevili Petr s Adamem. S oběma se často vídám. Adam koupil firmu Sellior a Bellot a Petr se objevuje často v televizi, neboť hraje na klavír v orchestru Národního divadla. Ze mě je programátor, proto často relaxuju hudbou a Petr už vydal 2 sólová CD.
Míša, která dělá asistentku Kačce na Pražském hradě, jí připomněla, že má ještě další schůzku, a tak se naše skupinka rozpadla. Míša mi vyprávěla o Daně, která vystudovala gymnázium a po vysoké škole tam zůstala pracovat jako profesorka češtiny. Podíval jsem se na ni, vypadala opravdu jako paní profesorka. Moc se nebavila, protože s sebou měla manžela a dítě.
Od vedlejšího stolu k nám zazněly výkřiky. Jirka byl tak hlučný, že jsem nemohl přeslechnout jeho vítězoslavné výkřiky: „Já jsem tak dobrý zedník, že si mě pozvali do Vídně na rekonstrukci Opery“, chlubil se celkem oprávněně.
Šel jsem za Maruškou, která má dvě děti a stále hraje fotbal za Spartu. Zeptal jsem se ji, zda neviděla Janu. Řekla mi, že před chvíli odešla, protože jí pípal pager. Musela prý kvůli tomu svému hotelu, to víte, šéfovat tolika lidem není žádná legrace.
Také Ondra se změnil. Měl vysokou štíhlou postavu a dvě děti. Nestihl jsem s ním promluvit, ale nedávno jsme se viděli, když mi opravoval Ferrari. Je v širokém okolí vyhlášený jako špičkový opravář.
Najednou všichni hosté udělali veliký kruh a s úžasem koukali na Zdendu, který předváděl své mistrovské kousky na skateboardu. Vidíte, a to mi Zdenda vždycky připadal jako lumpík, a dnes se tím živí. Jeho plat v eurech daleko přesahoval ten můj.
„Nazdar, Marku, jak se máš?“ zeptala se mě dvoumetrová Nikola. „Já? Dobře!“, odpověděl jsem. „Blahopřeju Ti k ocenění Matka roku.“ Nikola mi poděkovala a už se zase věnovala svým třem rošťákům.
Filip seděl u stolu a živě diskutoval s panem učitelem Balšánkem. Filip je totiž špičkovým matematikem. V devítce panu učiteli dokázal, že malá násobilka se dá počítat i úplně jinak. Také přišel s teorií Teseraktu, v Americe tomu říkají Hlaváčkova nekonečná krychle (Hlavacek´s neverending cube).
No a náš Tugi? Je to neuvěřitelné, ale stal se učitelem českého jazyka pro mongolské pracovníky v RABBITU Trhový Štěpánov. Hraje také basketbal v druhé lize.
Když jsem se tak rozhlédl po sále, viděl jsem spokojené tváře svých spolužáků. Žádný z nich se v životě neztratil, a o to přece jde, ne? Možná, že se moje vize nesplní beze zbytku, ale takhle jsem naší třídu viděl v roce 2011.

Med a Jed
Pavel Dušek

Co je to včela? Plus mínus se podle mě jedná o bílkovinu, tedy spíše z chemického hlediska shluk bílkovin se žihadlem a křídly, co bzučí a nosí med. Opyluje květy a bodá, když ji zmáčknete.
K včelaření jsem se dostal před několika lety. Strejda je včelař, děda byl včelař, tak já taky. Shodou okolností se v místě mé trvalé školní docházky vyskytla příležitost účastnit se včelařského kroužku. Neváhal jsem a spolu s kamarádem jsme se přihlásili. Rodiče nám koupili kukly a rukavice a my včelařili.
Protože náš zájem o včelí společenství byl znatelně vyšší než u ostatních členů kroužku, zbyli jsme jen tři. Náš učitel se rozhodl k radikálnímu kroku. Věnoval nám úl i se včelami. Od té doby „medaříme“ na jedné vzdálené louce u rybníka.
I přes naší „důkladnou péči“ amatérů nám včelstvo přezimovalo a co více, i se rozmnožilo. Naše začátky byly občas velice humorné. Tak například. Když vám vleze včela pod nohavici a stoupá vzhůru, musí ji včelař zamáčknout co nejníže. Když vám vletí pod klobouk, musíte se co nejrychleji, ovšem pomalými pohyby, vzdálit od otevřeného úlu a včelu si vyoperovat z vlasů, atd.
Po třech letech jsme nabyli spousty užitečných informací o životě včel a získávání medu. Myslím si, že i když jsme stále nováčci, nejsme již úplní amatéři.
Lidé by se měli více věnovat chovu včel a péči o včely. Když zrovna nejste poštípaní od hlavy až k patám, tak je to činnost značně uklidňující. 

Reportáž – Myčka
Jakub Čermák a Martin Janouš

Rozhodli jsme se navštívit nějaké zajímavé pracoviště, o kterém napíšeme reportáž. Rozhodování o výsledném místě bylo celkem snadné. K pracovišti vlašimské myčky nás vedl především fakt, že toto pracoviště zaměstnává matku mého kamaráda, což nám výrazně ulehčilo získávání informací.
Dne 17.2. jsme se časně ráno vydali na toto místo. V 8:00, což je také začátek pracovní doby myčky, jsme dorazili na místo. Už při příjezdu nás přivítal nepříjemný zápach z nedaleké čističky vod, která patří pod společnost WHS. Poté, co paní Čermáková provedla drobné údržbářské práce a spouštěcí úkony na zařízeních myčky, provedla nás celou budovou. Budova se skládá z hlavní haly, kde se myjí auta, skladu chemikálií, strojovny a kanceláře s toaletou. Nejzajímavější byla strojovna, kde je čistička vody, kde se čistí odpadní voda z mytí aut, aby mohla být použita. Dále tam byl kompresor, počítač, který řídil chod celého systému, a již zmíněné chemikálie.
Chvíli po našem příjezdu už čekal první zákazník na obsloužení. Zákazník má na výběr ze 7 mycích programů. Každý program má jiný rozsah a samozřejmě i cenu. Když auto vjede do mycí haly, paní Čermákovou ho předmyje tzv. „vapkou“, což je vodní pistole, která stříká vodu pod vysokým tlakem. Toto předmývání je prováděno pokaždé, i když to není v cenovém programu. Je to taková specialita této myčky. Dále pak celý mycí program obstará stroj. Voda s hlínou, která se zachytí ve filtrech, je po kontaktu s chemikáliemi už brána jako chemický odpad, který se musí odděleně odvážet a speciálně likvidovat.
Tato myčka stojí už 12 let. Vlastnila ji vodohospodářská společnost (WHS), ale před rokem ji odkoupila soukromá osoba. Denně se zde umyje přibližně 50 až 60 aut. Za dobu našeho pobytu na myčce byly ve frontě průměrně 2 auta, ale často, když jezdím kolem, vidím 4 nebo 5 čekajících aut. Zeptali jsme se několika zákazníků na jejich spokojenost se službami společnosti. Každý zákazník tvrdil, že je se službami spokojen. Ptali jsme se i paní Čermákové, která nám řekla jí tato práce nevadí, ale je docela fyzicky namáhavá. Sami jsme si vyzkoušeli „vapku“ a zjistili jsme, že zpětný tlak je dost silný.
Mně osobně se tento podnik líbil, především kvalita a preciznost poskytovaných služeb.

Moje milá maminka
Petr Dušek

Jak to většinou bývá, nejbližší osoba na celém světě je pro každého maminka. Stejně tak i pro mě. Jmenuje se Marie a je jí 38 let. Příroda jí nadělila štíhlou postavu. Má kratší, lehce zvlněné vlasy, modrozelené, laskavě vyhlížející oči a stále se usmívající ústa. Každého upoutá její příjemný hlas.
Obléká se spíše prakticky a sportovně, ale dokáže si vzít i šaty. Moc jí to v nich sluší. Nosí snubní prstýnek a kolem krku má stále zlatý řetízek.
Každou situaci řeší s klidem sobě vlastním, snaží se všem pomoci, myslí na dobro ostatních a zbytečně se nehádá.
V domácnosti si potrpí na pořádek. Ač má s námi dětmi stále co na práci, dokáže si najít chvilku na nás, abychom si popovídali. Také si vyšetří chvilku pro své koníčky, kterými jsou šití, zahrádka, výlety, cyklistika. Ráda pořád něco tvoří. 
Své maminky si velmi vážíme, nevyměnili bychom ji za nic na světě. Máme ji všichni moc rádi.

Moje maminka
Dana Brožová

Moje maminka se jmenuje Dana a je jí 38 let. Je menší štíhlé postavy. Z jejího obličeje se na nás dívají zelenomodré oči. Má menší nos a drobná ústa. Vlasy nosí ostříhané nakrátko s blonďatými melíry. 
Maminka má příjemný, ale občas káravý hlas. Chodí dlouhými, svižnými kroky. K lidem je vřelá, slušná a milá.
Maminka má vlastnosti, které se mi líbí a které na ní obdivuji. Je chytrá, veselá, čistotná, šetrná, pořádná a dbá na naše povinnosti. Někdy se dokáže i trochu rozzlobit, a to nás potom poučuje, abychom něco nedělali nebo jak se máme chovat.
Miluje ženské romány, stará se o zahrádku, ráda vaří. Kromě své práce si vždy najde čas, aby si s námi popovídala nebo abychom celá rodina něco podnikli.
Neumím si představit život bez ní. Mám svoji maminku moc ráda, protože má pro mě vždy pochopení a dobrou radu.

Nejmilejší člověk mého srdce
Jana Rumlerová

Nejmilejší člověk mého srdce, kterého mám opravdu ráda, se jmenuje Ivana. Na první pohled vás zaujme štíhlou, krásně udržovanou postavou. Nosí kratší, melírované, hnědé vlasy, které hezky ladí s hnědýma očima. Obličej doplňují malý nos a usměvavá ústa. V nich se skrývá jemný, sametový hlas.
Maminčin pohled je schovaný za novými brýlemi, které jí opravdu sedí. Její pohled hřeje, miluje a uklidňuje.
Maminčin vzhled vkusně doplňuje barevně ladící oblečení, na které si potrpí. Boty, náušnice, prstýnky a zlatý řetízek – to vše maminku pěkně zdobí.
Šikovná, pracovitá, veselá a hravá, dalo by se říct o mojí mamince. Občas nás sice pokárá, ale to už k roli maminky tak nějak patří. Beztak si za to můžeme většinou sami, jinak se totiž maminka nerada zlobí.
Vím, že maminka má pořád dost práce s domácností a zahrádkou, a proto se jí snažím alespoň trošku pomáhat. Ona si pak na oplátku najde čas na povídání. Můžu se jí se vším svěřit a vždy pro mě najde vlídné slovo nebo dobrou radu. Ráda podniká výlety na kole nebo se věnuje své lásce, vyšívání. 
Vážím si jí za to, jaká je, jak se o nás stará, co pro nás všechno dělá. Mám ji moc ráda a přeji si, aby na tomto světě žila co nejdéle.

Jan Preisler – Jaro (popis obrazu)
Jan Frajt

Jan Preisler namaloval zajímavý obraz Jaro, který patří do většího cyklu, roku 1902. Tento obraz řadíme k uměleckému směru symbolismu.
Ústředním motivem je bosý mladík snědé pleti a havraních vlasů, které kontrastují se zářivě bílou košilí. Mladík upřeně a dá se říci zamilovaně pozoruje krásnou mladou dívku, která mu leží u nohou a opírá se loktem o jeho koleno. Dívka mu tento bázlivý a nejistý pohled oplácí zcela jistým zamilovaným pohledem. Dívka s blonďatými vlasy je oblečena v šatech cihlové barvy převázaných v pase zeleným šátkem. Tito milenci se mezi sebou dorozumívají spíše pohledy. Domnívám se tak z důvodu, že na dívčině lýtku sedí malý opeřenec. 
V popředí obrazu se nachází slabá rašící vrba. Tento milostný okamžik se odehrává na malé loučce, která je poseta drobnými bílými kvítky. V levém spodním rohu kvetou jemně žluté petrklíče.
Za mileneckou dvojicí stojí tenká břízka, za níž roste vrba stařenka. V úžině mezi kopci je na obzoru vidět velký pás lesa, který vybíhá až na vrcholek druhého menšího kopce. Dole v nížině a na úpatí kopce se nachází oraniště.
Na obrazu jsou použity pastelové barvy. Obraz ve mně vzbuzuje mnoho dojmů a pocitů. Vyvolává ve mně otázky, na které nemám odpověď. Nutí mě zamyslet se nad tím, co autor chtěl vyjádřit.

Fantazie na Handelův Menuet z Hudby k ohňostroji
Jana Vlasáková

„Takhle se tančí valčík? Co to s vámi dneska je?“ křičí na nás náš učitel v tanečních. My se jen tiše usmíváme a musíme se držet, abychom nevybouchly smíchy. Přemýšlím o tom, co asi teď dělá Monika, moje nejlepší kamarádka, kterou rodiče do tanečních nenutili. Ta se má, běhá určitě venku za klukama, jak ji znám. Ze snu mě vytrhne učitel. „No tak, Jano, tancuj, na co myslíš?“ Jen se na něj s vážným výrazem otočím a jako odpověď něco zamumlám. Juknu po ostatních, všichni tančí, a když se můj pohled s někým střetne, tak se směje. Očima hledám Petra, to je kluk, do kterého jsem už snad dva roky beznadějně zamilovaná. No jo, zas se baví s tou nánou Hankou, která se před ním vášnivě kroutí. Nejraději bych ji uškrtila. „Chlapci, zvolte si své partnerky,“ řekne pan učitel. Marně čekám, že pro mě půjde Petr. Ale úplně marně. Jde pro Hanku. Já bych ji... Lucka do mě šťouchne. „Jano, co je s tebou? Tváříš se, jako by tě na popravu hnali.“ Jukne tam, kam právě hledím. „Aha, už jsem to prokoukla. Petr, co? Prosím tě, nech to bejt. On o Hanku nestojí, to jen ona na něj furt doráží.“ Než jí stačím odpovědět, už říká učitel: „Holky, zbyly jste tu! Tak Jana půjde s Tomem a Lucka s Járou.“ To jsem zas dopadla, řeknu si, nikdo horší na mě nemohl zbýt. Zas mi podupe nohy. „Tak se chytněte,“ povídá učitel....

Charakteristika dívky z deníku

Pavel Dušek

Chtěl bych charakterizovat dívku Anne Frankovou z knihy Deník Anne Frankové, když jí bylo patnáct let, to je těsně před jejím zatčením a následnou smrtí.
Ve svém deníku mnoho osobě neuvedla. Něco jsem však přece pochytil. Jde asi o středně velkou dívku, tmavých kudrnatých vlasů, které ji sahají až ke krku. Světlé, lehce červené tváře s dolíčky, pronikavé, avšak dost posmutnělé modré oči. Posmutnělý úsměv. Útlé vybledlé paže a tenké nožky vykukující zpod obnošené tmavé sukně. 
Jde o navenek živou, nezbednou a neposednou dívku, která i přes svůj velmi krutý osud, dokáže být veselá. Jde o „Anne dvou tváří“, jak sama autorka mnohokrát uvádí. Její druhá vnitřní tvář je však posmutnělá, zádumčivá, opuštěná. Zdá se jí, že ji ostatní nemohou pochopit, pomoci. Snad krom Petra, s kterým prožívá citový vztah, kterého se snaží pochopit. Tato druhá stránka je však pečlivě uschována pod maskou úsměvů a dětské živosti.
Vzhledem k tomu, že nemá možnost dostat se pryč ze „Zadního traktu“, těch několika schnilých místností, věnuje se především psaní, píše deník, další povídky. Věnuje se také vášnivě literatuře. Vzhledem k tomu, že nemá možnost studia, tak se vzdělává z učebnic a knih. Studuje dějepis a nemá ráda algebru. 
Rozhodl jsem se popisovat tuto dívku, protože mě hluboce zaujal její životní příběh, který kvůli hloupé válce musel skončit v Osvětimi, jen pár měsíců před kapitulací Německa.

Charakteristika oblíbené literární postavy
Barbora Tomaidesová

Rozhodla jsem se charakterizovat hrdinku knížky Cleona. Jak už název napovídá, jedná se o půvabnou, osmnáctiletou dívku. 
Na první pohled si všimneme modrých očí, jež vypadají jako dvě průzračně čisté studánky, zasazené v hezkém srdcovitém obličeji, orámovaném dlouhými zlatými vlasy. Je vysoké postavy, štíhlá jako břízka. Vyniká neobyčejnou krásou.
Byla sice dcerou jedné z anglických šlechtičen, ale byla nemanželským dítětem. Nikdo o ní nesměl vědět. Proto chodila ve starých otrhaných šatech bleděmodré barvy. Na první pohled by člověk řekl, že je to jen obyčejná děvečka, neobyčejně krásná. Ale stačilo jen promluvit a každý poznal, jak se mýlil. Měla příjemný melodický hlas. 
Cleona působila velice nevinně. A taková také byla. Měla odlišné názory než tehdejší společnost. Vyhýbala se prostopášnostem dvora a vyšších kruhů, do kterých se později dostala. Nikdy by se nevdala je třeba pro peníze a bohatství, ale jen z čisté lásky. Měla velikou odvahu. Ke všem byla dobrosrdečná, ochotná a milá. Dokázala být věrná a udržela i to nejtajnější tajemství. Je také hrdá, a i když je chudá, nepřijímá žádné dárky. Když byla se svou přítelkyní na výletě v Římě, dostaly se k fontáně. Pokud se do ní hodila mince, mělo se dotyčnému přáni splnit. Cleona to chtěla také zkusit, ale neměla peníze. I přesto, že jí snoubenec její přítelkyně nabízel drobnou minci, nepřijala ji. 
Cleonu jsme si vybrala, protože se mi líbila její odvaha a pohled na svět. Zdála se mi sympatická a milá. Upoutala mě její odlišnost od ostatních lidí.


V mé duši
Jitka Vávrová

V mé duši
je jediná země,
která je má.

Každé ráno se probudím jinde
někdy prší, někdy svítí slunce
já a můj pes
plátno a barvy
můžu si namalovat svůj svět.

Namalovala bych mír a svobodu názorů
určitě žádnou politiku
i hudba se dá namalovat
všude by byly stromy
svět bez silnic a aut.

Jen lidé, které mám ráda
můj pes a já
svobodně bychom běhali v lese
a malovali tak
jak to chceme my.

Mé království skončí,
až budu dospělá.

Jak jsme slavili Vánoce
Iveta Daňková

Ono se řekne Vánoce. Napečeme cukroví a je to! No, není! Aspoň tomu tak nebylo minulý rok v naší rodině. V sedm hodin ráno na Štědrý den mě vzbudil kohout od sousedů. Ještě rozespalá jsem se natáhla pro pantofli a mrsk ji po něm. Když jsem se konečně probrala, zjistila jsem, že botou to místo kohouta schytalo okno. Nevadí. Den pokračoval. Snídaně, oběd, svačina; slušně řečeno přecpanou a bez naděje, že uvidím zlaté prase, mě v půl čtvrté odpoledne vytrhl ze spánku kobylí hlas tety Magdy, přezdívané saranče, a jejího roztomiloučkého, hodňoučkého a miloučkého buldočka Raťafáka. Tatínek sice zvolal, že to zvíře v našem baráku tenhle rok rozhodně nebude, to už si to ale buldoček doštrádoval na pohovku, ulehl, vytasil výhružně zuby a usnul. Tetička se šla opláchnout do koupelny studenou vodou, to ovšem nečekala, že se jí to povede už ve dveřích. Jakmile otevřela a rozsvítila, kapr ve vaně se lekl a spláchnul ji od hlavy až k patě. Následoval silný řehot, který probral i babičku Libušku, která je normálně úplně hluchá. V půl šesté dorazil i strejda s malým Péťou a Kubíkem – naši malí kovbojové, kteří si ani tentokrát doma nezapomněli kuličkovku a místo nás začali po baráku honit Raťafáka s výkřiky:“Vzdej se, pečínko!“ Odbyla sedmá hodina a jako každým rokem odešla po večeři maminka s malýma klukama před barák, aby mohl dát tatínek pod stromeček dárky a rozsvítit světýlka. Poznávacím znamením pro mamku, že už u nás Ježíšek byl, bylo zhasnutí světla v obýváku. Uplynulo 10 minut a tatínek si vzal štafle, aby mohl po celém stromečku rozmístit svíčičky. Protože byl stromek hodně vysoký, musel si stoupnout na špičky, a jak tam upravoval poslední žárovičku, uklouzla mu noha a zřítil se s celým stromkem na zem. Bohužel ho následoval i kabel od světýlek, který ten nápor nevydržel a vytrhl se ze zásuvky. Nastala tma. Venku začali kluci jásat: “Hurá, Ježíšek je tady“ a běželi dovnitř. Než jsme se všichni vzpamatovali, byli už v obýváku a zírali s námi s otevřenou pusou na tatínka, kterému stály vlasy půl metru vysoko. Ten se k nám jen dopotácel a dodal: “No, co koukáte, mám infarkt!“ a padl na zem. Aby toho nebylo málo, doplazil se k nám Raťafák s upáleným ocasem. Podle našeho úsudku si nejspíš sedl na zapálenou prskavku na terase. To byl pro tetičku vrchol, zvedla oči v sloup a sekla sebou taky.
Nakonec tatínka s tetičkou odvezla záchranka do nemocnice, pro Raťafáka si přijel veterinář a my ostatní si konečně mohli v klidu rozbalit dárky.

Tužka
Tomáš Prokop

Nebudete mi to věřit, ale já si ve škole koupil tužku. Ne ledajakou. Stála pouhou desetikorunu a musela se objednat s jistým časovým předstihem. Byl jsem zvědav na její kvalitu. Jak je vůbec možné, že některé věci mají podezřele nízkou cenu? Neodrazují tím prodejci své zákazníky? Je možné, že kdyby stála o pětikorunu více, zvýšila by se poptávka o 25%. Tím nechci propagovat vysoké nestydaté ceny. Například benzín. Jeho cena je velmi vysoká, ale lidé ho potřebují. Nejedná se  v tomto případě o vydírání? Proč nemůže cena tužky o třetinu stoupnout a cena benzínu o třetinu klesnout?
Nadešel velký den. Ve škole nám byly nové tužky rozdány. Napsal jsem s ní domácí úkol. Při jeho kontrole mi pedagog řekl: „To jsi psal tou novou tužkou? Už s ní nepiš.“ Ještě, že stála jen desetikorunu.

Návštěva zajímavého místa – Javornický les
Lenka Příhodová

Javornický les jsem poznala loni v létě. Vzpomínám si na to, jako by se to stalo včera.
Všichni moji přátelé jsou nemocní nebo někam pojedou. Jenom já budu sama zde. Co vlastně budu dělat? Asi se půjdu po obědě projít s babiččiným psem Pajdou a pak se budu tradičně dívat na televizi nebo si přečtu některou knihu.
„Pajdo, Pajdo, pojď, půjdeme se spolu projít“, volám po obědě na Pajdu. Ten jen poskakuje kolem mne a štěká. Obejdu s ním jenom vesnici a vrátím se domů. Když se chci otočit, abych se vrátila, Pajda začne neklidně štěkat a popostrkuje mě směrem k hlubokému, černému, Javornickému lesu, kterého se tak bojím. Podívám se do těch psích očiček a beze slov prosím, abychom se vrátili. Pajda si ale vede pořád svou. Na mýtině u lesa se chci už konečně otočit a běžet do vesnice. Avšak vůně rozkvetlých květin a borovic mě připoutá natolik, že už se nemohu vrátit zpět. Z celé té vůně se mi zatočí hlava. Posadím se tam, zavřu oči a připadám si, jako kdybych byla v jiném světě. Pajda spokojeně štěká a pokyvuje hlavou. Ta vůně se ani nedá slovy popsat, to musí každý člověk sám na vlastní nos cítit.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když už mě Pajda vedl domů, pomalu se stmívalo. A já věděla, že tohle je moje tajné místo. Dodnes nikdo neví, že tohle místo mám, ani neví, kde se nachází. Lesní mýtinu navštěvuji skoro vždy, když přijedu do Javorníka. Sedím a přemýšlím zde nad různými problémy.
Jenom tak se totiž na naší Zemi ještě udrží příroda. Mám své tajné místo ráda a nenechám žádného člověka, aby mi ho zničil. Protože to je jedno z posledních míst, které jsme ještě my, lidé, nestihli zničit.

Vepř a pes
Pavel Dušek

V jedné zapadlé vesničce u staré paní žil tlustý vepř a vypelichaný pes. Nastal hlad, stará paní zemřela a zvířátka zůstala sama. Vepř jednoho dne našel kus zkaženého masa. Pes ho prosil: „Prosím tě, dej mi kousek toho zkaženého masa.“
Vepř odpověděl: „Sám jsem pohublý, mám též málo, zemřel bych hlady.“ „Ty tu máš dost ovoce na stromech, já na ně nedostanu,“ odpověděl pes. „Snad ti ještě nemám shodit pár jablek?“ odvětil vepř.
Pes pár dní živořil, ale pak pošel. Vepř měl potravy dost, ani mu nebylo chudáka psa líto. Po několika dnech se vloupal do chlívka zloděj, vepře zabil a snědl. Protože ho pes nebránil.

Válka v Iráku
Miroslav Vávra

Podle mého názoru je to jeden z pokusů Georga Bushe, jak světu dokázat, že je silný po prvním nezdařeném honu na Usáma bin Ládina. Je to válka v Iráku. Podle amerických informací má Saddám Husajn zbraně hromadného ničení. Ale máme těmto informacím věřit? Má Amerika v plánu zničit jen Irák nebo se to rozšíří i na jiné státy Blízkého Východu? Je pro ně opravdu nutná nová rezoluce OSN? Co se změní na vládě Saddáma Husajna? Jestliže má Amerika jiné plány, ví o nich Velká Británie a Tony Blair? Není to jen záminka k výpadu na další státy?
Adolf Hitler také začal nejprve vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava a poté napadl další státy. Myslím si, že kdyby dalo OSN zbrojním inspektorům možnost dalšího působení, možná by se došlo k zajímavým výsledkům. Jestliže by se konflikt nepovedl  USA vyhrát, zaútočila by na Velkou Británii a Spojené státy americké další skupina teroristů tentokrát v Iráku.
Kolik asi při této válce zemře lidí?


Hrnec na polévku 
Jan Svoboda

Jsem hrnec na polévku, docela zachovaný, hnědě polévaný. Mám dvě ucha z plastu a na hlavu mi dá hospodyně občas čepici – říká jí poklička.
Ráno jsem zaslechl v kuchyni šramot a pak po mně sáhla ruka kuchařky. Těšil jsem se, jakou polívčičku bude dnes vařit. Napustila mě vodou, přisypala koření a brambory, postavila na sporák a zapnula ho na nejvyšší stupeň. Za chvíli klaply dveře a doma bylo ticho. Jen mě hrozně pálilo v břiše. Neměl by se ten žár zmírnit? Pak mi asi začaly hořet nohy, to jak se brambory ve mně připalovaly. Vycházel ze mě kouř. Kde je ta hospodyně?
Najednou se objevila, spráskla ruce, chytila mě za ucha a mrštila se mnou do dřezu. Jako bych za to mohl já. To zase bude nepříjemné škrábání! A bylo. Dřela mne největší silou. Měl jsem strach, že jestli se jí nepodařím vyčistit, hodí mě do smetí.
Ještě že existují tak dobré a účinné čisticí prostředky. Ty mi dnes zachránily život.

 
Nejhezčí cesta, kterou jsem kdy šla
Barbora Černá

Nyní vám popíšu mou cestu, kterou chodím především v létě, ale v zimě také, protože toto místo mám velice ráda. Vždy, když mám špatnou náladu nebo je mi smutno, jdu se projít touto „mou“ milovanou cestou.
Nejprve vejdu do krásně vonícího smrkového lesa po pěšině pokryté kulatými oblázky. Jemně našlapuji a vychutnávám si nádherně svěží čerstvý vzduch. Ze všech stran se ozývají upovídané stromy, které si mezi sebou šeptají. Zavřu oči a tiše naslouchám.
Pokračuji dál po vyhřáté pěšině. Na samém okraji cesty se na mě usmívají pestrobarevné květinky a naklání ke mně své drobounké hlavičky, jako by mi chtěly něco sdělit. Jen škoda, že jim nerozumím.
Nyní procházím kolem tří starých dubů. Moudří strážci lesa postřehli mou přítomnost a nevěřícně mě pozorují. Šustí suchými listy a vítají mě. Krásný pocit na srdci. Pozdravím je a dále našlapuji na sytě zelené polštářky mechu.
Do vlasů mi náhle vjel lehounký vánek a já hned zapomínám na všechny své starosti. Raduji se a v duchu mě napadá: „Jsem ráda, že jsem“.
Blížím se k březové aleji. K té, kterou mám tak ráda. Procházím touto kouzelnou branou a vesele si prozpěvuji. „Ale co to?“ Neslyším pouze svůj zpěv, ale také něco jiného. „Že by to byla má ozvěna?“, napadá mě. Náhle si všimnu dvou pestrobarevných ptáčků, kteří sedí v koruně bělounké břízy a vesele si prozpěvují mou písničku. Nádherný pohled. Procházím dále březovou alejí a je mi tak krásně a u srdce mě něco hřeje.
Náhle se mi nabízí pohled na svěže modrou přehradní nádrž. Podle ní poznám, že jsem doma. Miluji tento les a tuhle cestu, a nikdy na ni nezapomenu.

Proč prší?
Lucie Früblingová

Před mnoha a mnoha lety lidé uctívali spoustu bohů. Jen jeden byl však nejmocnější a vládl všemu živému i neživému. Jmenoval se Leonas. Už dávno nebyl mladík, ale energie a síly měl stále ještě dost. Jeho velkolepé sídlo, odkud řídil celý svět, se nacházelo vysoko na obloze, kam oko pouhého smrtelníka nedohlédlo. Snažil se vládnout světu spravedlivě, ale někdy si vyléval svůj vztek na nevinných lidech. Dosud totiž neměl manželku, což mu velice vadilo. I když měl kolem sebe spoustu bohů, polobohů a jiných dalších lidí s výjimečnými schopnostmi, pociťoval samotu.
Jednoho dne, když se projížděl ve svém nebeském kočáře taženém jednorožci, spatřil na Zemi překrásnou dívku. Trhala na louce květiny a její dlouhé vlasy v ranním vánku vlály jako ocas komety. Avšak všiml si něčeho zvláštního. Dívka měla na krku  pověšený zajímavý amulet ve tvaru krásné květiny. „To nemůže být žádná obyčejná dívka,“ pomyslel si bůh Leonas. „Ta se musí stát mou ženou!“ A hned, jak dorazil do paláce, nechal si předvolat svého věrného rádce Natanela.
Natanel byl synem víly Viviany, která ovládala všechny přírodní živly. Schopnosti po matce nezdědil, zato krásu a chytrost ano. Uměl vždy moudře poradit, za což si ho Leonas velice cenil. „Co si přeješ, můj pane?“, zeptal se Natanel, když předstoupil před boha Leonase.  „Když jsem se dnes ráno projížděl, spatřil jsem na Zemi krásnou dívku. Chtěl bych se s ní oženit a tebe žádám, abys mi ji přivedl. „Rád udělám, oč mě žádáš, ale nevím, jak ji mám poznat,“ řekl Natanel. „Vždyť na zemi je spousta krásných dívek“. „Ano, spousta, ale pouze jedna nosí na krku krásný amulet ve tvaru zajímavé květiny. Tu chci, abys mi ji přivedl“.

Hned brzy ráno se Natanel vydal na cestu. Na zem ho snesl jednorožec. Poté musel jít pěšky. Prošel mnoho míst a krajů, spatřil mnoho dívek, jenže žádná nenosila na krku amulet.
Jednoho dne, když procházel lesem okolo jezera, uslyšel hlasitý křik. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho neviděl. „Pomóc!“ ozvalo se znovu, jenže to už Natanel viděl, co se děje. Dva zbojníci přepadli v  lese mladou dívku. Natanel na nic nečekal. Vytasil svůj meč a s odhodláním běžel dívku  zachránit. Zbojníci brzy poznali, že nemají šanci, a tak raději vzali nohy na ramena a utekli.
„Děkuji vám, pane, zachránil jste mi život,“ řekla ještě vyděšeným hlasem dívka. Natanel byl dívkou okouzlen. Její velké modré oči zářily jako dva safíry a bílá jemná pleť kontrastovala s temně rudými rty. „Za vás byl bych ochoten i zemřít,“ odpověděl Natanel. „Má můj zachránce také jméno?“ zeptala s dívka. „Ovšem, jmenuji se Natanel“. „Já jsem Liliana, dcera krále Emília II. Můj otec vám bude velice vděčný, že jste mne zachránil“.
Když došli k zámku, všichni se už po Lilianě sháněli. „Kde jsi byla, Liliano?“, ptal se král Emílius. Liliana mu vylíčila, jak ji v lese u jezera přepadli a že Natanel ji zachránil. „Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš chodit sama do lesa,“ rozčiloval se král. „Vám, mladíku, samozřejmě velice děkuji a za to, že jste zachránil mou dceru, splním vám jakékoli přání.“ „Nevím, jestli to není ode mne moc troufalé, ale na první pohled jsem se zamiloval do vaší dcery a chtěl bych se s ní oženit.“ „To nezáleží na mně, nýbrž na Lilianě, jak se rozhodne,“ odpověděl král. Liliana pociťovala k Natanelovi to samé, co on k ní, a tak ráda souhlasila.
Natanel byl velice šťasten, a tedy není divu, že v té záplavě štěstí a lásky úplně zapomněl na svůj úkol, jenž měl splnit. K večeru se šel s Lilianou projít k jezeru. Měsíc se odrážel na vodní hladině. Oba seděli na břehu a pozorovali hvězdy. Vtom se něco zalesklo v měsíčním světle a oslepilo Natanela. Ten chvíli mhouřil oči a pak zůstal upřeně hledět na dívčinu hruď, na níž se třpytil překrásný amulet ve tvaru lilie. Natanel byl šokován a teprve teď mu došlo, kdo je jeho snoubenka. Ano, právě ta žena, kterou má přivést bohu Leonasovi. Lilianě neušel Natanelův zděšený pohled a ptala se, co se děje. Natanel jí vše pověděl o svém úkolu i o Leonasovi.
Přemýšleli, co budou dělat. Milovali se příliš mnoho, než aby byli ochotni vzdát se jeden druhého. Rozhodli se, že spolu uprchnou někam daleko, kde je Leonas nenajde. Oba se však velice mýlili. Bůh Leonas se dozvěděl, že ho Natanel zradil a chce si vzít ženu, kterou si on vybral za manželku. Byl zaslepený nenávistí k němu. Hned si nechal zavolat svou stráž a rozkázal jí, aby oba dva přivedli. Natanel s Lilianou se pokoušeli ještě utéct, ale stráž je odvlekla do Leonasova paláce.
„Moc jsi mne zklamal, Nataneli,“ řekl Leonas. „Měl jsem v tobě velikou důvěru, ale ty jsi mne zradil a budeš za to potrestán.“ „Ne, mějte slitování,“ prosila Liliana. Leonas byl ale příliš ovládnut svým hněvem, než aby se nechal obměkčit.  Uchopil pevně meč a vrazil jej bezbrannému Natanelovi do srdce. Celým palácem se ozýval Lilianin nářek. „Zítra se staneš mou ženou,“ rozkázal Leonas a nechal ji zavřít do věže paláce. Liliana byla zoufalá. Ztratila svou jedinou lásku a teď by se měla provdat za vraha? „Ne, to nikdy nedopustím,“ a vrhla se z okna věže.
Tak skončil smutný příběh Liliany a Natanela, jejichž láska nemohla být nikdy naplněna. Říká se, že oba dva nenašli klid ani po smrti. Stále po sobě teskní. Jejich slzy jsou kapkami a pláč deštěm, který padá z nebe. A tak, až zase někdy bude pršet, vzpomeňte si na tu velikou a nešťastnou lásku.


Televize v životě kolem nás
Jan Kulík

Ráno vstanu do mého Dawsonova světa a připravuji se na celý den. Po odchodu z našeho domu se ocitnu ve ztraceném světě, a když projdu naší ulicí, dostanu se na planetu opic, neboli do horních Soutic. Bydlí tam i jeden Tarzan Lukáš se svým psem, kterého si objednal ve speciálním vydání pořadu Chcete mě. Při čekání na autobus jezdí okolo svalnatý chlap jménem Radek, říkám mu Kameňák. Má dvě auta. Já, být na jeho místě, otevřel bych si autosalon. Autobus už přijíždí. Nasedám do něj a připadám si jako v magazínu Ligy mistrů, protože mi to připomíná okamžik, kdy týmy odjíždí na zápasy.
Dojedu do Štěpánova a ocitnu se na náměstíčku. Čeká mě škola života, stejně jako každého mladého člověka. Ve škole mám spoustu kamarádů, například Jiřího. Mám ho jako svého velkého bratra. Nesmím zapomenout na Pavla, který s Lukášem udělal výměnu manželek. Nejlíp z toho vyšel Pája, protože má holku a té pořád říká vždy tě budu milovat, má Esmeraldo.
Ve škole se neděje nic podstatného až na pár zajímavých zpráv. V půl třetí zazvoní a já jdu s mými kamarády rovnou na autobus. Při cestě si ještě skočím k sestřenici na poštu. Ta mě přivítá, ale dívá se na mě jako na ošklivé káčátko. Pošta pro tebe! Zavolá na mě. Je celá ztuhlá, protože ji bolí záda. Uvolni se prosím, řeknu jí. Ona se jen usměje a oznámí mi, že nikdo není dokonalý. Přišly mi nějaké peníze, to se jen tak nestává. Schovám je do peněženky a utíkám na zastávku. Čeká mě ta známá cesta víry ze Štěpánova do šumného města Soutice. Před Souticemi musíme podjet dálnici, na které vládne Kobra 11. Vystoupím přesně před zastávkou Soutice a připadám si jako vyvolený. Svalím se ze svahu dolů jako správný snowborďák a jsem doma, přesněji sám doma. Musím čekat na svoje rodiče, protože jsem si zapomněl klíče.
Vezmu svého psa Rafťáka a jdu na procházku. Večer uteče rychle a zběsile


Vánoce a mudrci
Samuel Lachman

Snad všichni lidé znají Vánoce. Většina z nich dokonce ví, ke komu se Vánoce vztahují. Mnozí si ale neuvědomují, jaký mají Vánoce význam. Vždyť právě tehdy, před dvěma tisíci lety, se narodil Ježíš Kristus. Spása světa začala. Proč ho ale chtěl Herodes zabít? Protože on věděl, že toto dítě má moc větší než všichni na této zemi. A tak ho chtěl zabít, dokud byl bezbranné dítě. Nechtěl se s Ježíšem Kristem potkat tváří v tvář, až vyroste a bude umět svou moc použít. Stejně jako hodně lidí u nás říká: „Nech si své náboženství. Běž pryč. Nech můj život na pokoji. Nechci ti nic dát.“ Ale Ježíš Kristus se nevnucuje. Pokud ho někdo posílá pryč, dělá tu největší chybu svého života.
Ale nyní se vrátíme do Betléma. Přišli sem mudrci. Byli ze vzdálené země, to znamená, že cesta jim trvala roky. A oni došli do Betléma na týden přesně. Přišli kvůli hvězdě, která je do Betléma přivedla. Ta hvězda se u nich objevila ve správnou dobu a oni došli do Betléma přesně v čas Ježíšova narození. Trochu velká náhoda, nemyslíte? A co pastýři? Ti jako jediní viděli, jak se andělé radují, a potom dokonce spatřili toho, kvůli kterému se radovali. To pro ně musel být velice nevšední den! A stejně tak pro ovečky. Ty neměly ani pomyšlení na útěk, i když je nikdo nehlídal. Měli určitě radost, že se narodil Spasitel.


Vysvědčení
Helena Merašická

Vysvědčení! Pro někoho to znamená něco strašného, někdo se naopak těší, až se bude moci pochlubit pěknými známkami. Ale co myslíte, říkají známky o člověku úplně všechno?
Musím podotknout, že i já jsem byla dříve schopná soudit lidi podle známek, avšak časem jsem pochopila, že to není zcela možné. Proč by třeba někdo s jednou čtyřkou na vysvědčení nemohl být dobrým přítelem a mít srdce na dlani? Je třeba říct, že špatnou známku mohly způsobit třeba problémy v rodině, nemoc toho dotyčného, ba dokonce nenávist učitele k žákovi, což by však mělo být nejméně pravděpodobné.
Přesto vše však mohu říct, že většina mých nejbližších přátel má často vysvědčení pěkné. Proč si s nimi tak dobře rozumím? Domnívám se, že to bude i tím, že máme společné téma,  čímž je i škola.  
Čtenáři, jak by to na tom světě vypadalo, kdyby byli všichni až moc chytří? Asi by se musela zrušit učiliště a byla by nahrazena gymnázii. Vždyť by nám scházeli automechanikové, švadleny a nejvíce pravděpodobně kuchaři, poněvadž jíst se bude pořád.
Víte, co? Co kdybychom si dali slib, že nebudeme podle vysvědčení posuzovat nikoho. Zamyslete se nad tím a třeba se mnou budete i souhlasit.


Strom z jezera slz
Markéta Vinšová

Ocitám se uprostřed velkého jezera, v jehož prostředku je malý ostrůvek, na němž je osamocený strom. Přicházím opatrně k němu, všímám si, že nad nám svítí měsíc jak jeho opatrovník. Šetrně položím ruku na jeho kůru a zavírám oči. Z toho stromu cítím smutek, žal, osamělost, umírající naději, která ne a ne se vrátit. Osamělost ho sžírá zaživa jak nejhorší trest. Jedinými společníky, které má, jsou Měsíc opatrovník, Vítr možný nepřítel, který má jemný dotek a jeho vlastní odraz, který ho upozorňuje na jeho vlastní vzhled, jeho trýznění, jeho smutek. Díky jeho smutku už mu neroste ani listí, s jehož pomocí by mohl mít zase radost. A z žalu, který ho trýzní, začal ronit slzy, za což mu může poděkovat jezero, protože by jinak nevzniklo.
Cítím náhle vlhko. Otvírám oči a spatřím plíživou mlhu, která mně i stromu odporuje v tom, abychom se podívali na okolí. V jednu chvíli je vidět vše, v druhou se kolem nás ovine tmavý závoj, díky němuž nemůžeme spatřit nic než tmu. Cítím takové vlhko, ta tma mi hladí tvář. Mám strach z toho, že zabloudím, z toho, že už nikdy nespatřím světlo… Avšak Měsíc nás nenechává na holičkách a prozařuje tuto tmu plnou beznaděje. Napadá mě, jak se asi cítil Strom, jak musel trpět, když ztratil své jediné přátele: Měsíc a Odraz své vlastní vůle.


Psí holka o lidech
Ivan Petrů

Haf. Zdá se, že tu jsem  jen nahlídání. Oni mě neposlouchají, ale já poslouchat musím. Štěkám na ně jako o závod a oni nic. Nechápou, že je ráda vidím a těším se, až si budeme hrát? Možná bude i sladká odměna. Těmi piškoty šetří, jako by byly ze zlata. K večeři mi dávají granule, ale maso, to jen někdy. Na procházky chodím sotva jednou denně. Potkám-li cizího psa, radši mě drží. Asi abych se nemohla skamarádit. A kočky? Ani prohnat je nesmím. Ráda bych bydlela s nimi v jejich boudě. Je tam tak teploučko. Vadí mi sice ten rámus z bedny, co na ni koukají, ale to bych si zvykla. Zatím mě nechají chvíli ohřát, pomazlit se a pak, že mám svoji boudičku. Tam je tma, zima a smutno. Snad se mi podaří je časem přesvědčit a přestěhovat se k nim.

Přichází jaro
Samuel Lachman

Kdopak to klepe na okno zamrzlé?
Nevidím ho, a přece tam je.
To proto, že nelítostný král – mráz
udělal mi z okna neprůhlednou hráz.

Už roztává okno dříve zamrzlé,
už vidím, kdo tam venku je,
to jaro nese dobrou zprávu,
že pomine teď říše chladu.

Sníh uteče ze zmrzlých polí.
Ale kam? To nikdo neví.
I řeky roztají a potečou až tam,
kde potkají moře nebo oceán.

Vše rozkvétá, raší, roste,
cítíme se tady jako hosté,
kteří to tu nepoznávají a diví se,
že všechno tak rychle mění se.

I ta liška kouká,
jak ta jarní louka
rozkvétá v zahradu plnou krás,
již dokázal začarovat pouze čas,
že rozkvétá a uvadá,
znovu a znovu v spánek upadá.


 

úřední e-deska

Projekt MODERNÍ VZDĚLÁVÁNÍ

EU peníze školám

Cool pedagog

jídelní lístek

jídelní lístek

60 LET ZŠ TŠ

práce žáků

videa

fotografie 2007-2018

školní rok 2017/2018

školní rok 2016/2017

školní rok 2015/2016

školní rok 2014/2015

školní rok 2013/2014

školní rok 2012/2013


školní rok 2011/2012


školní rok 2010/2011

školní rok 2009/2010

školní rok 2008/2009
Výlet 1.+2.tř. Jihlava
školní rok 2007/2008
projekty